Blog

Rovnou vám prozradím, že prakticky k ničemu. Chápu ale, že to zní dost divně – a navíc je to pravda jen z určitého úhlu pohledu – zkusím proto použít trochu více slov.

Pocity obvykle vnímáme jako signály, informace o něčem. Tedy, pokud jsme ve fázi, že pocity vůbec vnímáme. Z toho, jak se dívám do sebe a na ostatní, mi připadá, že rozvoj člověka postupuje od netečnosti k citlivosti a od citlivosti ke schopnosti neidentifikovat se s tím, co cítím. Existuje tedy i fáze, kdy pocity (a tělo, což je vlastně jedním) “ještě” nevnímáme. („Ještě“ dávám do uvozovek, abych relativizovala představu, že rozvoj člověka je postupování v hierarchii od tupců k osvícencům…takový model totiž vede jen k zabředávání do duchovní pýchy.)

Tohle moje zamyšlení ale směřuje hlavně ke čtenářům, kteří „už“ vnímají, jak se cítí…a už toho tak trochu začínají mít plné zuby. Už si začínají všímat, že jim pocity někdy zkrátka namlouvají hlouposti. Už si všimli rozporu mezi vnější realitou a svou reakcí – že jejich reakce se zdá často opodstatnělá z jejich úhlu pohledu, ale ostatní jí vůbec nerozumějí. V takové fázi si člověk začne všímat, že jeho pocity (a myšlenky) se neustále opakují a vypovídají mnohem více o jeho vnitřním přednastavení než o situaci.

Chtělo by to konkrétněji, že? Tak například já mám v sobě zakořeněnou představu, že jsem odmítána. (A je to venku…je to tak, psycholog není dokonalý a osvícený…teda, některý třeba ano, ale já ne 😉 ) Stávalo se mi běžně, že když mi ten, koho mám ráda, řekne večer „dobrou noc“, slyším „už tě nechci“. Pěknej nesmysl, co? Trochu se teď stydím, tak se na mě nevytahujte, že mi v hlavě kolují blbosti, a radši se podívejte do té svojí 😉 S laskavostí, samozřejmě.

Pokud bych věřila tomu, že pocity mě informují o situaci vně mě, tak bych pocit odmítnutí rozvíjela, protože bych mu připsala důležitost. Tedy, „dobrou noc“ by znamenalo „už tě mám plný zuby, chci mít od tebe klid“, což by vedlo k „oprávněnému“ pocitu nespravedlnosti, ponížení, a tedy k potřebě oddálit se, chránit se, možná i druhého nějak sesadit z piedestalu (na který jsem ho sama postavila), abych se cítila rovnocenná. Z jedné věty může vzniknout neuvěřitelný příběh o křivdě, nespravedlnosti a nelásce. Teď to záměrně rozpatlávám, opravdu až takový magor nejsem 😉 Ale vzpomeňte si třeba na nějakou SMS, při jejímž čtení vás bodlo u srdce, a co vše potom v hlavě následovalo za kolotoč domněnek. Co všechno může spustit jediná věta!

Pocity tedy jsou k něčemu – ale je mnohem užitečnější pohlížet na ně jako na informaci o mém vnitřním nastavení, než jako na informaci o situaci nebo o druhém člověku. Pocity dávají životu štávu, a to chceme. Chceme žít zajímavý život, chceme cítit, prožívat…dokonce i těžké pocity mají silnou gravitaci a vtahují nás do bahínka, které chceme i nechceme současně.

V určitou chvíli si ale možná začneme všímat momentů, kdy zažíváme něco mnohem širšího, než osobní pocity – v přírodě, při splynutí s hudbou nebo „jen tak“ – spouštěče jsou rozmanité. Když se snažíme tenhle „pocit“ popsat slovy, obvykle to vůbec nejde. Je to zkrátka jen pocit živosti, plnosti. No, vždyť to znáte, je to takové to fajn nic. Když přesměrujeme pozornost na tuhle „šťávu“, osobní pocity poněkud blednou, ať už jsou „pozitivní“ nebo „negativní“. Začneme je vidět v kontextu něčeho mnohem širšího. Přestane tolik záležet na tom, jestli se MI něco povedlo, někdo Mě pochválil, nebo naopak zkritizoval, někdo se SE MNOU cítil dobře nebo naopak špatně, něco MI vyhovuje nebo nevyhovuje. A to je velmi osvobozující!

S přicházející zimou se ze mě každoročně stává nepostřehnutelná hrdinka, která překonává sebe samu. Je mi totiž zima. Kdo by to byl řekl, co? Jo, někdy si vystačím i s poznatkem, že v zimě je zima…není přece nutné pořád produkovat nějaká moudra. Ale směřuju samozřejmě trochu jinam…

Málokdo by asi tipoval, že nabalená (nepřeháním) v šesti vrstvách důmyslně prokládaných vlnou a zastrkávaných jedna do druhé se prakticky otužuju. A tuto populární praktiku zdravého životního stylu provozuju stojíc vedle dětí, které stále odmítají zimní bundu, protože když je odpoledne „to vedro“ (nevím, o čem mluví, beru to jako jednoznačný důkaz, že každý žijeme ve svém vlastním vesmíru), nevejde se jim do batohu. Takže jedinec zachumlaný od hlavy k patě mrzne, kdežto jinému ve větrovce a s holými kotníky je „akorát“.

Zima je jen příkladem toho, že každý na něčem vnitřně makáme a navenek to vůbec nemusí být patrné. Kolikrát si ani sami nevšimneme, že je pro nás nějaká situace náročná – protože máme naučené, že máme všechno zvládat. Možná si i sami před sebou můžeme připadat, že selháváme. „Jsem to ale rozmazelná, že mi furt není dost teplo.“

Když dojde na sebedegradaci, vypneme pro jistotu racionální uvažování, abychom se v tom hnusíčku mohli porochnit. Jo, je to opravdu tak – i negativní prožitky jsou něčím lákavé, nějaká naše část si je chce užít a nechce z bahínka vylejzat předčasně. Kdybychom zůstali rozumnými, jednoduše bychom viděli, že každý jsme z jiného těsta, máme jiné vlohy, předpoklady, nastavení, a tudíž úkol pro jednoho banální je pro druhého až nezvládnutelný.

Neviditelní pracanti makají hodně hlavně na vztazích. Ten, který se – z hlediska druhého – „nikdy neozve“ a chová se „sobecky“ si kolikrát opravdu láme hlavu tím, jak si udělat čas na vztah, na kterém mu upřímně záleží. Přizpůsobuje svoje plány a snaží se udělat si pro vztah prostor. A ten, který – z hlediska prvního – „tlačí na to, aby byli pořád spolu“ se setsakra snaží dávat druhému prostor, nezahlcovat ho, ustát svoji osamělost, krotí nutkání být v kontaktu. A podobně bordelář maká na udržování pořádku, chronický opozdilec maká na včasných příchodech, samotář maká na udržování přátelství. Dítě, které odmítá číst/psát/učit se, ve skutečnosti maká na čtení/psaní/učení – je to pro něj velké téma, stresor, zdroj vnitřního konfliktu (nechce to dělat, ale nechce si znepřátelit dospělé). Kdo se chová jako „studený čumák“, maká na vyjadřování vřelých citů; vztekloun maká na tom, aby nevybuchoval a byl v klidu. A dalo by se pokračovat donekonečna. V jaké disciplíně jste vy neviditelnými hrdiny?

Možná na tom není vůbec nic objevného…ale možná může k oboustrannému pochopení ve vztazích pomoci i to, když doceníme tuhle titěrnou vnitřní práci druhého i svoji. Zkusme se – když je ten advent 😉 – podívat na druhého ne ze svojí vlastní perspektivy (typu „nikdy se mi neozve“ „nedá mi chvíli klidu“ „dělá mi tu nepořádek“ „zlobí mě“), ale spíše podívat se na svět jeho očima. Co vidíte?

Před dvěma a půl lety jsem sama sebe na týden zavřela do totálního lockdownu, pobytu ve tmě a samotě. (Kdo o pobytu ve tmě nikdy neslyšel, pogůglete pobyt ve tmě. Možná někdy napíšu o tmě víc, teď mám na srdci něco jiného.) Poslední dny, s přitvrzováním omezení kvůli covidu jsem si všimla určitých podobností těchto dvou zkušeností. A také jsem si všimla, co mě zaručeně stáhne do bahna negativních myšlenek a emocí.

Představa samotky ve tmě může vyvolávat zděšení. Vždyť je to traumatizující a nebezpečné, používá se to jako nelidský trest ve věznicích! Zkušenost s novodobými pobyty ve tmě naopak ukazuje, že ve valné většině mají pozitivní dopad na zdraví i psychickou pohodu člověka. Je ale velmi důležité, aby se člověk pro pobyt ve tmě rozhodl ze své vlastní vůle. Hmm…to nezní jako dobrá zpráva. My jsme si přece lockdown nevybrali! (Uvědomuji si, že nejsme – zatím? – v lockdownu. Ale určité podobnosti tu jsou.)

Může nás napadnout: za nás rozhodl někdo jiný, my jsme v jeho moci, a tudíž jsme obětmi. Spadnout do role oběti je pohodlný automatismus. Dokonce si v roli oběti umíme lebedit. Vím, o čem mluvím, věřte mi 🙂 Oběť je plná křivdy a je jí příšerně nepříjemně…jenže zároveň se cítí být v právu, že má morální převahu, a z té plyne moc. Této moci může být těžké se vzdát. Dokonce můžeme mít pocit, že kdybychom z role oběti vystoupili, bude to naše prohra, rezignace. Dovolíme tak našemu agresorovi, aby si dělal, co chce! Zkrátka mysl nám namlouvá, že jako oběť jsme důležití a proto je potřeba obětí zůstávat.

Oběť se snaží využívat morální převahu a domoci se nápravy, vyčítá a kritizuje…ale vpodstatě je pasivní. Čeká, že zadostiučinění přijde zvenku. Je to podivný propletenec jakési pokřivené moci v bezmoci. Moc oběti není tvořivou energií, ale projevuje se bojem proti něčemu domněle mimo nás, který nás akorát vyčerpává. Navíc je to moc pouze zdánlivá. Můžeme dosáhnout určitého zadostiučinění, ale uspokojení nemívá dlouhého trvání. Dokud v nás oběť žije, nic nám nepřinese trvalý klid.

Oběť nevyniká ani zrovna bystrostí úsudku, její vidění reality je značně zkreslené. Všude vidí důkazy, že je jí křivděno, že je slabá a bezmocná…a co jí do tohoto vidění světa nezapadá, to zkrátka ignoruje. Když se ztotožníme s obětí, uniká nám spousta životní energie jen na živení této role. Myšlenky se honí hlavou a jsme z toho pak skutečně psychicky i fyzicky vyčerpaní.

Jak tedy ze sebe oběť setřást? To už je individuální cesta každého z nás, kdo se v charakteristikách oběti našel. Nezbývá než si znovu a znovu uvědomovat „Aha, už je to zas tady.“. A pak to nechat být. Tj. zaznamenám, že se cítím jako oběť, a vyprdnu se na to. To je rada za všechny prachy, co? Jenže ono to tak opravdu je. „Vyprdnu se na to“ zde používám jako synonymum přijetí, smíření se…uvidíte, že čím více budete tuto dovednost trénovat, tím snadnější bude přijímat jakékoli svoje vnitřní pochody.

Není žádná situace, která by zaručeně traumatizovala každého člověka. Tutéž situaci (např. válečnou) prožívají lidé naprosto odlišně – jednoho zničí, druhého posílí, jiný ji ani nevnímá. Není nezbytné cítit se jako oběť, ať už je situace jakákoli. Máme na výběr. Jen to vyžaduje vyjet ze zajetých kolejí. A co se stane pak, až oběť pustíme k vodě? Tak na to vás můžu nalákat – přijde energie, o které jste ani nevěděli, že ji máte. A namísto boje a užírání se přichází nápady a chuť tvořit něco hezkého.

Taky už vám tahle hláška někdy leze krkem? Obzvlášť podivné je slyšet ji robotickým hlasem v metru…se všemi těmi desinfekcemi a covid plakáty a zakuklenými osamocenými postavami je to skutečně apokalyptický zážitek. Spo-leč-ně-to-zvlád-ne-me. Kdybych nechala rozvinout konspirační myšlení, vedlo by mě to k závěru, že se někomu velmi hodí zprofanovat právě myšlenku soudržnosti, ohleduplnosti, vstřícnosti tím, že nám ji bude neustále omílat robot v metru nebo robot ve vládě.

Jenže skutečnost je taková, že my to opravdu máme společně zvládnout! A to „to“ je pro každého něco jiného – nemoc, strach z ní, vládní nařízení, nedostatek peněz, osamocenost, rezignace, ztráta smyslu, morální zmatek… Pro každého z nás je výzvou poodstoupit od svého „toho“ a respektovat i ta „ta“ ostatních lidí, jestli mě chápete.

A pak nějaký politik jde do zakázané restaurace se zakázanou holou tlamou a nám se ono „společně“ rozpadne, protože jeden z těch nahoře podvádí a nedrží s námi basu. Já si říkám „Nechte ho klidně v té vládě…vždyť je to úplně jedno…to vážně čekáme, že nám někdo bude příkladem? Fakt to pořád potřebujeme?“ Naše chování přece nemusí být určováno tím, jak se chová někdo jiný. Máme svoje vlastní svědomí, řiďme se jím! Jo, dostáváme se do zmatků a často máme pochybnosti, jestli tohle a tamto je „správně“. To už holt svědomí dělá…hryže. A když hryzne, je dobré si toho všimnout, ale nemusím ho nechat mě sežrat celou. Když to vztáhnu přímo k sobě: ano, do 3. 11. mám zavřenou provozovnu a nebudu mít osobní sezení. Vnitřně mám klid, že „dělám správnou věc“. Jenže teď vůbec netuším, jak se zachovám 4. 11. – lidi potřebují terapii osobně, já potřebuji výdělek, terapie na dálku přináší určité výhody i mně (především tepláky), ale je to neudržitelné. Tak co je tady „správné“? Chápete to? Je to na mně, nikdo jiný to za mě nevyřeší.

Máme ohromnou šanci směřovat ke svobodě a ohleduplnosti současně. Jsem přesvědčená, že ty dvě nestojí proti sobě, ale jdou spolu. Řešíme situace, které jsou pro nás úplně nové. A nové situace vyžadují nová řešení, všechno dohromady je výzvou k pružnosti – k pružnosti v chování (přestat dělat něco, co jsem dosud běžně dělala; začít dělat něco, co jsem nikdy nedělala) a hlavně k pružnosti mysli. Jsme více konfrontováni sami se sebou, poznáváme sami sebe, svá citlivá místa (tím, že vidíme, co nás rozčiluje, čeho se bojíme apod.)…a s rostoucím poznámím přichází i přijetí. Přijetí je totiž známkou inteligence: Co rozumnějšího můžu udělat, než skutečnost – včetně sebe samé – přijímat takovou, jaká je? (Pozn. přijetí neznamená rezignaci…o tom jsem určitě psala už jinde.) No a člověk, který sám sebe stále více přijímá a stále pružněji reaguje na neustále se měnící situaci (a ona se měnila i před kovidem každou vteřinu, jen teď je to patrnější) se stává vyrovnanějším a svobodnějším. Svobodněji projevuje svou pravou podstatu, svobodněji uplatňuje svůj individuální dar…a světe div se: chová se čím dál vstřícněji, ohleduplněji! Stejně jako nechává sám sebe být takovým, jaký je, umožnuje to i ostatním a respektuje jejich odlišnosti, včetně jejich strachů.

Jednou to bude krása, už se těším 🙂 …a občas už je tu už teď, ten nový svět, svobodnější a ohleduplnější. Taky ho vidíte?

varování: v textu se objeví slovo „rouška“

Zveřejnění minulého článku mi přineslo doslova příšerně cennou zkušenost. Reakce na facebooku ve smyslu, že jsem manipulátor, vnucuju svůj názor (musela jsem chvíli uvažovat, jaký názor, protože si žádného názoru nejsem vědoma), dokonce že jsem levicová extremistka (to jsem tedy upřímně ani nepochopila…), že mi dotyčný nezávidí žít s tím, co mám v hlavě (tak to máte pravdu, je děsný být já) a další osobní útoky namísto otevřeného dialogu…na to jsem opravdu připravená nebyla. No a právě proto, že to byla zkušenost nová, byla inspirující.

Při čtení těch osobních útoků jsem nejprve cítila až instinktivní, automatické ohrožení typu „Pozor, medvěd!“, pocit, že kdybych se dostala do spárů téhle tlupy, tak mě rozsápají. Připadala jsem si jako v bitvě, kde proti přesile nemám šanci. Vnitřní poplach vyprchal právě díky uvědomnění si těch nepříjemných pocitů. Postupně se přes emoce světlo rozumu zase prodralo do vědomí a vyneslo na povrch i nějaké další souvislosti.

Absurdita celé situace, kdy jsem byla za militantní „rouškařku“, ačkoli dosud jsem byla spíše vnímána jako lehkomyslná vzpurná „antirouškařka“, mě přivedlo na myšlenku, zda nám teď krizové nastavení mysli nezastírá zrak, resp. rozum. Cítíme se ohroženi z mnoha důvodů a možná je v nás jakási ostražitost nebo akutní potřeba rychle odlišit, kdo je se mnou a kdo je proti mně. Důraz přitom kladu na „rychle“, správnost je druhořadá. Podle sebemenší indicie si řekneme „Ha, rouškař/antirouškař, nebezpečnej pomatenec!“ Dokonce nám může úplně uniknout, že proti nám žádný protivník nestojí, že jsme si ho udělali jen v hlavě.

Často se mluví o rozdělování společnosti. Většinou se tahle zlovolnost klade za vinu politikům, jako kdyby měli moc rozpojit nám v hlavě nějaké obvody, aby se z nás stali primitivové, kteří druhého odsoudí na první pohled. Teď to bude asi trochu nepříjemné: ne, to my sami to děláme. Nám samotným „se hodí“ oddělenost. Je v ní určité zvrácené bezpečí: vím, kam patřím. Mám svou tlupu a během vteřiny se rozhodnu, jestli jiný člověk je se mnou nebo proti mně.

Všímejme si toho! Myslím u sebe. U druhých to vidíme hned, každý jsme expert na to, co se děje v hlavě druhému a přitom neznáme sami sebe. Všimněte si těch drobných nuancí, kdy vám někdo nesedne a hned vás napadne nějaká generalizace, v jakém dalším ohledu je ten člověk blbec/nebezpečnej/divnej apod. Všimněte si těch momentů, kdy máte potřebu oddělit se od ostatních a namluvit si, že vy jste lepší/chytřejší atd. To je vše, jen si všimněme, kdy děláme soudy a cítíme se k nim oprávněni. Děláme to všichni. Není třeba se za to odsuzovat, to není moc užitečné. Velmi snadno by se dala vymyslet evoluční pohádka, kterak nám tahle dovednost mohla být v paleolitu k užitku, lépe přežívali ti, kteří ji měli v malíčku, a tudíž ji máme v genech. Možná je to naše biologická přirozenost, asi jako instinkt sežrat všechno sladké v dosahu. Ale stejně jako žravost, i předsudečnost můžeme měnit.

Jsem přesvědčená, že na světě jsme od toho, abychom byli každý jiný. Jakákoli jiná varianta světa by byla dost děsivá…už jen dva úplně stejní lidé…brrr. Mysleme si každý, co chceme, vždyť je to úplně ok. Setkání s jinakostí je jen příležitost rozšířit si obzory za hranice, kam bychom se sami nevydali. Situace se proměňuje, viru je víc nebo míň, je blíž nebo dál od nás a našich blízkých…a tím vším se i my proměňujeme. Tohle přece není doba, kdy se máme zaseknout na nedobytných pozicích a odtamtud hulákat, že náš pohled je jediný správný.

…jo a ta „rouška“ tam není, kecala jsem 🙂

Proč se mi motá hlava, když sedám k psaní? Je toho tolik, co mě napadá, a z nějakého důvodu delší dobu nic nepíšu veřejně. Nějaký strach…nevím, z čeho…že mi to nepůjde? Hm…to není ono. Že nemám co říct? …Jo, teď se mi ulevilo, takže to je ono. Mám strach, že nemám co říct, že nikoho nebude zajímat, co píšu. No, ok, s tím se dá žít…i psát.

Poslední měsíce mnou prosakuje téma svobody. A tipla bych, že v tom nebudu sama. Slova jako „nařízení“, „omezení“, „zákaz“ se stala tak běžnou součástí jazyka jako za mého života nikdy předtím. Někteří se proti „omezování svobod“ bouří, jiní je vítají jako zdroj bezpečí. Většina jsme někde mezi, potácíme se někdo užší cestičkou, někdo ode zdi ke zdi.

Já jsem například včera v metru požádala dva lidi, aby si nandali roušky. Prostě to nešlo vydržet, sedli si hned vedle staré paní, ona se jich viditelně bála, odkláněla se, ale protože měla za dvě stanice vystupovat, nemělo cenu vstávat a jít jinam. Nemohla jsem se na to dívat. Bušilo mi srdce a věděla jsem, že nezůstanu zticha. Jsou dva, já sama, bála jsem se. Navíc překonat ten divnej pocit ze sebe, že se zachovám jako otravnej šťouravej kibic, kterej se ostatním, pardon, sere do života. Jo, přesně tak se na mě podíval ten chlap, když jsem řekla „Prosím vás, mohli byste si nandat ty roušky?“ Pokusil se mojí prosbě pohrdavě zasmát a pak si roušku neochotně nasadil. Jo, pokusil se mi vysmát. Jenže…červenal se. Dobře mu tak! Ještě potká pár podobných šťouralů a možná si pak cestu metrem rozmyslí a raději se projde.

To červenání mě zaujalo. Říkám si, ono mu to je nepříjemné, zastyděl se, je v něm pochybnost o správnosti jeho chování. Někde uvnitř měl rozpor mezi morálkou a potřebou „zachovat si své svobody“. Ještě chci upřesnit – ono je úplně jedno, co se dělo v tomto konkrétním člověku. Situace s ním naťukla ve mně další asociace a ty teď s vámi sdílím. S ním to možná nemá nic společného 😉

Rouška na půl žerdi není zdaleka vždycky projevem svobodné vůle. Často je projevem ega, jehož přirozeností je, že se rádo staví na odpor. Ego potřebuje stavit zdi, vymezovat se, ukazovat jinakost a výjimečnost. Protože jinak jako by nebylo. Není to tedy svobodná vůle, nýbrž někde ve sklepení naší osobnosti usazený strach z nebytí, který nás vede k nejrůznějším typům „bojů za svobodu“. No, to jsem zas vyplodila větu, že jí skoro sama nerozumím. Ale vy jste určitě bystřejší a nějak si to přeberete 😉

Současné boje za svobodu jsou nejrůznější, podle toho, kde je naše citlivé místo – někoho dráždí roušky, někoho zavírání škol, jiného omezení kultury atd. Míra a způsob odporu je zase individuální – někdo rebeluje rouškou pod nosem, jiný sepisováním petic atd. Teď to jistě zní, jako že degraduju lidi, kteří se jen pokoušejí o pozitivní změnu ve společnosti. Navíc, když já sama roušky ani odstup od druhých v oblibě vůbec nemám a dokážu se kvůli nim rozhořčit (vždyť je to proti naší přirozenosti!). Jsem to ale pokrytec! (Nebo snad pokrytkyně?)

Jestliže nařízená omezení bereme osobně, jako by mě, přesněji řečeno MĚ!, někdo omezoval a prožíváme to jako osobní újmu, je zcela zřejmé, že takto reagujeme na něco v nás, na něco, co v nás bylo i před koronáčem, jen jsme o tom (tolik) nevěděli. Je to naše emoce, která je NAŠE. Není někoho jiného, nikdo nám ji neimplantoval. Ta emoce nás může vést k boji, pokud říká něco jako „Mě nikdo omezovat nebude!“ „Já jim ukážu, nenechám se!“ nebo k útěku či zamrznutí, pokud si spíš zoufá „To je hrozný, můžou si s námi dělat, co chtějí, nemáme vůbec žádnou moc.“

Sledujeme, jak jsou nám omezovány svobody – a ony skutečně jsou, pokud je „svobodou“ obličej bez roušky a otevřená restaurace – rozhořčujeme se a máme jasno ohledně viníka. To ONI mi tu svobodu berou! Viník je venku, o tom nemáme pochyb. Neuvědomujeme si, že to, co nás dráždí, je projekce naší vnitřní nesvobody. Tahle emoce by se neozvala, pokud bychom vnitřně byli svobodní. Vnitřní nesvoboda probublá navenek jako boj za svobodu. Tady by to chtělo dovysvětlit, jenže já už trochu nemůžu, už mě to trochu přetává bavit. Tak snad jindy. A teď to ještě potřebuji zkomplikovat – ne, není to tak, že čím víc člověk bojuje za svobodu vnější, tím je vnitřně nesvobodnější, kdežto automatické podřízení se znamená mimořádný projev vnitřní svobody. Ani náhodou. To by bylo příliš jednoduché.

Čemu musím nejprve věřit, abych měla silnou negativní odezvu na situaci, kdy mi někdo nařizuje např. nosit roušku?Já vím, další děsná věta, ale zkuste se nad tím zamyslet. Za emocemi stojí nějaká naše přesvědčení o nás samotných a my tato přesvědčení můžeme díky emocím odkrývat.

Svobodná vůle se neprojevuje nenošením roušky. Svobodná vůle se projevuje tak, že děláme to, co skutečně chceme. Svobodná vůle nás vede K něčemu, nikoli OD něčeho nebo do boje s něčím. Vede nás naším směrem. To je tak obtížně předatelné…připadá mi to TAK zásadní, chtěla bych být pochopena správně a slova na to nemusejí stačit… Svobodná vůle je, když dělám, co chci, a dělám to s klidem. S radostným klidem uvnitř. Nemusím se nikomu zpovídat, obhajovat se, nemám pochybnost. Nemám vnitřní pochybnost, protože tam není zvažování pro a proti, nestojí proti sobě dvě varianty (s rouškou nebo bez roušky, nad nos nebo pod nos?).

A tak se konečně dobírám k tomu, co bylo od začátku záměrem tohohle textu (pardon za tak dlouhý úvod): Jak činíte svá každodenní rozhodnutí? Jsou svobodná? Nebo jsou podmíněná tím, co očekáváte od okolí? Jak často si dovolíte následovat svůj pocit, být spontánní, udělat něco, co běžně neděláte nebo neudělat to, co děláte pravidelně? A když píšu „následovat svůj pocit“ tak tím nemyslím ten pocit, který mi už dlouho říká, že tamten člověk je blbec a konečně mu to chci vytmavit. Ne, to není svobodná vůle. To je zmítání emocemi. Myslím ten klidný, příjemný pocit, který mi umožní tentokrát nemít dokonalý úklid před očekávanou návštěvou a místo toho jít na procházku. Je to ten pocit, který mi umožní vyjádřit někomu něco hezkého, i když to dosud mezi námi nebylo zvykem a vůbec v tu chvíli neřeším, že budu trapná. Je to ten pocit, se kterým pošlu dítě do školy v krátkých špinavých teplákách (ano, je to tak…), protože jsou mu pohodlné.

Nakolik svobodně zacházíte se svým časem, se svou životní energií? Věnujete je v práci, doma, ve volném čase činnostem a lidem, kterým je skutečně chcete věnovat? Přichází spousta impulsů, na jejichž základě se rozhodujeme. Uplatňujeme svobodnou vůli, když se rozhodujeme, který z nich budeme následovat? Rozlišujme, na základě čeho jednáme. Zda naše činy vychází z klidu, uvolněnosti nebo ze strachu. To první je svoboda, to druhé je zkrátka naše lidská zkušenost, která nás něčemu učí.

A ještě jedna věc – napsala jsem, „Dobře mu tak!“, tomu člověku v metru. Jo, byl v tom kus škodolibosti. Ale ta věta je platná i bez ironie, jako konstatování – dobře nám tak. Tahle situace každému z nás ukázala něco, co jsme o svém vlastím prožívání a nastavení ještě nevěděli. A to je dobře.

Může se zdát, že všechna ta omezení v souvislosti s koronavirem nás uvrhla do nicnedělání. Nebo alespon do méně-než-obvykle-dělání 🙂 Ze dne na den jsme zůstali bez možnosti zajít do kina, do bazénu, na kafíčko, často dokonce bez možnosti jít do práce. To, čím jsme se realizovali, naplňovali svůj čas, se stalo nedostupným. Možná v nás narostla nervozita, netrpělivost, nutkání něco dělat, čas zaplnit…jo, taky jsem umyla okna, začala péct chleba a vybavila se na výmalbu. Zůstat sedět na zadku je sakra těžký.

Produktivita a efektivita jsou v naší společnosti přímo adorovány a tak jsme zvyklí makat. Komu se nelení, tomu se zelení. Vzděláváme se, pracujeme, vyděláváme peníze, postupujeme v kariéře, máme děti a pak s nimi kdeco podnikáme, ve zbylém čase pomáháme ostatním, chodíme za zábavou a kulturou, cestujeme…a odměnou nám může být nabitý životopis a obdiv ostatních za to, co všechno stíháme a jak jsme schopní.

Při vykonávání aktivit však uvnitř často zůstáváme zcela pasivní. Naše vnější aktivita není akcí – svobodnou volbou – ale reakcí. Reakcí na naše převážně neuvědomované pohnutky. Konáme ze strachu, z pocitu méněcennosti, z potřeby zapadnout, být přijati, být dost dobří… Navenek konáme často tak rychle a podnětů a úkolů je tolik, že je není možné zvládat jinak než automaticky. „Nemáme čas“ sedět na zadku a zabývat se tím, jestli opravdu děláme to, co chceme…to bychom pak přece nic neudělali a nikam se nedostali! A tak se činíme jak můžeme…a vnitřní svět zůstává neměnný, jedeme stále ve stejných vzorcích.

Vnější pasivita v nás vzbuzuje hrůzu, působí smutně, rezignovaně, až mrtvolně – jen si uvědomme, jak děsivá je představa ubývání sil stářím či nemocemi nebo vrozená nemohoucnost. Život bez možnosti konat, projevit se aktivně, je často vnímán jako k nežití, ba dokonce že by bylo lepší ho ukončit nebo ani nezačít.

A tak před nečinností prcháme. A prcháme pochopitelně do činnosti. Zaplňujeme čas, zabíjíme dny. Už jen ty obraty – slyšíte to? „Čím si zkrátit čas v karanténě?“ „Přinášíme tipy, aby vám čas rychle utekl.“ Čas – tedy to jediné, co v každý okamžik skutečně máme – je tu od toho, abychom ho zabili!

Možná, že teď je šance na něco jiného. Na něco, co ještě neznáme, protože to nebylo „v plánu“. V tichu „nicnedělání“ můžeme začít konat skutečně, to znamená na tom jediném projektu, který ve skutečnosti máme ve svých rukou – na svém vnitřním prostoru. Stejně jako aktivita činorodého člověka dosahujícího jednoho cíle za druhým je často jen zdálnivá, tak i pasivita toho, kdo se rozhodl pro změnu „jen“ věnovat pozornost svému vnitřnímu světu, je mýlkou. Ale není to zábava pro každého, chce to odvahu 😉

Může se zdát, že koronorestrikce nám ze dne na den sebraly naši identitu. Sebraly nám řadu rolí, se kterými se můžeme identifikovat a odvozovat od nich naši sebehodnotu. Kým jsem, když nechodím do práce, nemám příjem, nevídám se s přáteli? Kým jsem, když nechodím za kulturou, nemůžu cestovat? Kým jsem, když namísto pravidelně udržovaného účesu se na svět derou vlasy nemístně přirozené? Kým jsem bez nových šatů na léto?

Jedna identita padá (např. pracovní role) a jiná se vzápětí hásí o slovo, aby sytila tutéž potřebu. Můžeme se stát podle našeho individuálního založení třeba těmi, kdo „pomáhají potřebným“ nebo „upozorňují na skrytá nebezpečí omezování svobod“ , „jdou příkladem“, „jsou zodpovědní“, „šíří osvětu“, „odlehčují situaci“ atd. Zaujímáme nejrůznější postoje, a když budeme sami sebe sledovat, můžeme vystopovat svoje vlastní pohnutky, hodnoty a emoce, které nás k těmto postojům a chování pudí. Můžeme zjistit, nakolik jsme řízeni strachem a čeho že se to vlastně bojíme. Smrti? Nečinnosti, neproduktivity? Nebo „pouhé“ změny, kroku do neznáma? Můžeme zjistit, kým chceme před sebou a před druhými být. Jde nám o to, abychom byli vnímaní jako ohleduplní? Nebo jako svobodomyslní? Bystří a prozíraví?

Když se vrátím na začátek k tvrzení, že nám restrikce sebraly identitu, zní mi to poněkud děsivě. Jenže, při bližším prozkoumání zjišťuji, že cítím spíš osvobození. Co zbývá, když odložím svoje povolání? Co zbývá, když k němu přihodím můj obvyklý program na volný čas, věci, které obvykle dělám, vztahy, které obvykle udržuji? Co zbývá? Zbývá toho málo, nebo se naopak otevírá prostor uvnitř, kde může být cokoli?

Můžeme uvidět, že skutečná svoboda spočívá v něčem jiném než v tom, zda můžu svobodně makat od nevidim do nevidim, za jakých okolností si nasadím nebo sundám roušku nebo zda pojedu na zahraniční dovolenou (ačkoli já osobně aktuálně těžko zpracovávám ty zavřené hranice…). Možná to není úplně záměr, ale mám tušení, že nás omezení vnějších svobod – po odeznění pochopitelné frustrace – může navést směrem ke svobodě vnitřní. V tomto bezčasí můžu být kýmkoli…a nebo nemusím být nikým. Co se takhle zkusit na všechny plány a přání vyprdnout a sledovat, co to udělá?

Nikdo netuší, jak se bude situace vyvíjet, kdy se „život vrátí do normálu“. Tedy, skromně přiznám, že já to vím. Bude to přesně…nikdy. K tomu, co bylo, se totiž nejde vrátit. Vždycky místo toho přijde něco nového. Nikdo neví, co je teď nejvhodnější udělat – zda práci měnit nebo se jí držet zuby nehty, zda situaci využít nebo jen vydržet, zda prodávat nebo kupovat. Nezbývá než se spolehnout na svůj vlastní úsudek. Konečně je to jasné, konečně je to vidět! Taková úleva! Informace o nebezpečnosti viru, o užitečnosti různých opatření, o vhodném chování…všechno je tak krásný totální zmatek, že nelze nevidět, že odpověď nikdy nepřijde zvenku. Odpověď na otázku, jak se mám zachovat, nikdy nepřijde zvenku. Jo, všimli jste si správně, opakuju se. To schválně. Protože se mi to líbí. Prostě ta odpověď nikdy zvenku nepřijde! Taky z toho máte takovou radost? 🙂

Mě nic. A vás?

Moje mysl si, potvora, furt myslí, že něco nového vymyslí. Nebo že dokonce přijde na to, jak je něco “správně” a pak bude mít konečně klid. V záplavě stále nových nařízení, a především neustálé změny společenských norem, se zběsile pokouší něco pochopit, nějak „se poučit“, posunout, nebo se aspoň – do prkýnka – něčeho chytit…a vysiluje mě. Posunout se, poučit se, stávat se lepší a lepší… Už to ani nemusí být lepší zítřky…lepší je lepší já…Já…JÁ…JÁ!

Na pandemii se moje mysl ráda dívá jako na zkušenost, a tu je dobré vytěžit. Je to přece jedinečná šance, co když už žádná pandemie nepřijde a já bych to propásla. Hlava mě bolela jak čert. Nebo že by to už byl koronáč a ne bolest hlavy z přetížení? Člověk nikdy neví…všichni jsme si vzájemně i sami sobě podezřelí, žádný symptom není zcela nevinný, a co víc, bídným, zavrženíhodným přenašečem může být i člověk naprosto bez symptomů…

Jak ráda bych uvěřila nějaké jednoduché pravdě o tom, co je správné…jenže čehokoli jsem se chytla, okamžitě se mi rozsypalo. Už jen ten rozpor, jestli tím, že chodím do práce, lidem pomáhám nebo ubližuju. Jsem přece nebezpečná! Je správné, morální, do práce chodit nebo nechodit? A ty roušky…roušky…roušky… To byl boj, řeknu vám…v životě by mě nenapadlo, že omezení svobody může být takhle na tělo. Že nebudu moct volně dýchat…ještě furt to rozdýchávám a hledám „správné“ cesty. Tolik rozporuplných pocitů, protichůdných informací…neustálá konfrontace s tím, že nařízení padlá na hlavu se houfně dodržují a nařízení rozumná si uděláme tak nějak po svém, vyhneme se jim…aspoň dokud se jim vyhýbají ostatní.

Počkat…tady cítím, že se dostávám něčemu na kloub: Ostatní.

Jakou moc nad naším chováním a prožíváním má tenhle superhrdina „Ostatní“. „Ostatní“ dělá vždycky něco blbějc než já…a nebo mnohem líp než já. Ostatní je pode mnou nebo nade mnou, buďto se nad něj povyšuju nebo se před ním ponižuju. Chci se mu zalíbit, chci, aby mě měl rád, aby si obdivně řekl „ona to dělá správně“ a vzal mě k sobě, přijal mě. Chci taky být tak trochu Ostatní…ale ne moc, to už bych to přece nebyla JÁ!

No a tak jsem se díky koronáči dozvěděla především to, jak velkou moc má nade mnou můj Ostatní. Píšu Můj Ostatní, protože je můj. Bydlí totiž v mojí mysli. Váš Ostatní může být úplně jinej týpek než Můj Ostatní. Můj Ostatní je v tuhle dobu naprosto nevypočitatelnej a to je ten hlavní zdroj vysílení. Je nemožné se mu zavděčit a současně zůstat sama sebou. Ostatní se v jednu chvíli nařízením vysmívá, další den na ně přísahá a hrdinně je dodržuje. Ráno se probudím, Můj Ostatní mě rozespalou přitáhne k internetu skouknout počty nakažených, mrtvých a uzdravených a dozvědět se, co nového dnes nesmím nebo naopak smím. Jakým chováním se dnes mohu Mému Ostatnímu zalíbit a za co mě naopak bude spoza roušky probodávat podezřívavým pohledem.

Zkrátka, nedozvěděla jsem se fakt nic novýho. Už dávno před koronáčem jsem věděla, jak moc mi záleží na tom, aby mě druzí lidé (Můj Ostatní) přijímali. Asi přichází čas nechat Ostatního, aby si taky odpočinul – možná by mu prospěla karanténa – a řídit se zkrátka svědomím, vlastním pocitem, srdcem…míru ezoteričnosti výrazu si přizpůsobte svému vlastnímu ladění. Vždyť víte, co tím myslím. Každý to máme 🙂

Ze zvyku.