Před dvěma a půl lety jsem sama sebe na týden zavřela do totálního lockdownu, pobytu ve tmě a samotě. (Kdo o pobytu ve tmě nikdy neslyšel, pogůglete pobyt ve tmě. Možná někdy napíšu o tmě víc, teď mám na srdci něco jiného.) Poslední dny, s přitvrzováním omezení kvůli covidu jsem si všimla určitých podobností těchto dvou zkušeností. A také jsem si všimla, co mě zaručeně stáhne do bahna negativních myšlenek a emocí.
Představa samotky ve tmě může vyvolávat zděšení. Vždyť je to traumatizující a nebezpečné, používá se to jako nelidský trest ve věznicích! Zkušenost s novodobými pobyty ve tmě naopak ukazuje, že ve valné většině mají pozitivní dopad na zdraví i psychickou pohodu člověka. Je ale velmi důležité, aby se člověk pro pobyt ve tmě rozhodl ze své vlastní vůle. Hmm…to nezní jako dobrá zpráva. My jsme si přece lockdown nevybrali! (Uvědomuji si, že nejsme – zatím? – v lockdownu. Ale určité podobnosti tu jsou.)
Může nás napadnout: za nás rozhodl někdo jiný, my jsme v jeho moci, a tudíž jsme obětmi. Spadnout do role oběti je pohodlný automatismus. Dokonce si v roli oběti umíme lebedit. Vím, o čem mluvím, věřte mi 🙂 Oběť je plná křivdy a je jí příšerně nepříjemně…jenže zároveň se cítí být v právu, že má morální převahu, a z té plyne moc. Této moci může být těžké se vzdát. Dokonce můžeme mít pocit, že kdybychom z role oběti vystoupili, bude to naše prohra, rezignace. Dovolíme tak našemu agresorovi, aby si dělal, co chce! Zkrátka mysl nám namlouvá, že jako oběť jsme důležití a proto je potřeba obětí zůstávat.
Oběť se snaží využívat morální převahu a domoci se nápravy, vyčítá a kritizuje…ale vpodstatě je pasivní. Čeká, že zadostiučinění přijde zvenku. Je to podivný propletenec jakési pokřivené moci v bezmoci. Moc oběti není tvořivou energií, ale projevuje se bojem proti něčemu domněle mimo nás, který nás akorát vyčerpává. Navíc je to moc pouze zdánlivá. Můžeme dosáhnout určitého zadostiučinění, ale uspokojení nemívá dlouhého trvání. Dokud v nás oběť žije, nic nám nepřinese trvalý klid.
Oběť nevyniká ani zrovna bystrostí úsudku, její vidění reality je značně zkreslené. Všude vidí důkazy, že je jí křivděno, že je slabá a bezmocná…a co jí do tohoto vidění světa nezapadá, to zkrátka ignoruje. Když se ztotožníme s obětí, uniká nám spousta životní energie jen na živení této role. Myšlenky se honí hlavou a jsme z toho pak skutečně psychicky i fyzicky vyčerpaní.
Jak tedy ze sebe oběť setřást? To už je individuální cesta každého z nás, kdo se v charakteristikách oběti našel. Nezbývá než si znovu a znovu uvědomovat „Aha, už je to zas tady.“. A pak to nechat být. Tj. zaznamenám, že se cítím jako oběť, a vyprdnu se na to. To je rada za všechny prachy, co? Jenže ono to tak opravdu je. „Vyprdnu se na to“ zde používám jako synonymum přijetí, smíření se…uvidíte, že čím více budete tuto dovednost trénovat, tím snadnější bude přijímat jakékoli svoje vnitřní pochody.
Není žádná situace, která by zaručeně traumatizovala každého člověka. Tutéž situaci (např. válečnou) prožívají lidé naprosto odlišně – jednoho zničí, druhého posílí, jiný ji ani nevnímá. Není nezbytné cítit se jako oběť, ať už je situace jakákoli. Máme na výběr. Jen to vyžaduje vyjet ze zajetých kolejí. A co se stane pak, až oběť pustíme k vodě? Tak na to vás můžu nalákat – přijde energie, o které jste ani nevěděli, že ji máte. A namísto boje a užírání se přichází nápady a chuť tvořit něco hezkého.