S přicházející zimou se ze mě každoročně stává nepostřehnutelná hrdinka, která překonává sebe samu. Je mi totiž zima. Kdo by to byl řekl, co? Jo, někdy si vystačím i s poznatkem, že v zimě je zima…není přece nutné pořád produkovat nějaká moudra. Ale směřuju samozřejmě trochu jinam…
Málokdo by asi tipoval, že nabalená (nepřeháním) v šesti vrstvách důmyslně prokládaných vlnou a zastrkávaných jedna do druhé se prakticky otužuju. A tuto populární praktiku zdravého životního stylu provozuju stojíc vedle dětí, které stále odmítají zimní bundu, protože když je odpoledne „to vedro“ (nevím, o čem mluví, beru to jako jednoznačný důkaz, že každý žijeme ve svém vlastním vesmíru), nevejde se jim do batohu. Takže jedinec zachumlaný od hlavy k patě mrzne, kdežto jinému ve větrovce a s holými kotníky je „akorát“.
Zima je jen příkladem toho, že každý na něčem vnitřně makáme a navenek to vůbec nemusí být patrné. Kolikrát si ani sami nevšimneme, že je pro nás nějaká situace náročná – protože máme naučené, že máme všechno zvládat. Možná si i sami před sebou můžeme připadat, že selháváme. „Jsem to ale rozmazelná, že mi furt není dost teplo.“
Když dojde na sebedegradaci, vypneme pro jistotu racionální uvažování, abychom se v tom hnusíčku mohli porochnit. Jo, je to opravdu tak – i negativní prožitky jsou něčím lákavé, nějaká naše část si je chce užít a nechce z bahínka vylejzat předčasně. Kdybychom zůstali rozumnými, jednoduše bychom viděli, že každý jsme z jiného těsta, máme jiné vlohy, předpoklady, nastavení, a tudíž úkol pro jednoho banální je pro druhého až nezvládnutelný.
Neviditelní pracanti makají hodně hlavně na vztazích. Ten, který se – z hlediska druhého – „nikdy neozve“ a chová se „sobecky“ si kolikrát opravdu láme hlavu tím, jak si udělat čas na vztah, na kterém mu upřímně záleží. Přizpůsobuje svoje plány a snaží se udělat si pro vztah prostor. A ten, který – z hlediska prvního – „tlačí na to, aby byli pořád spolu“ se setsakra snaží dávat druhému prostor, nezahlcovat ho, ustát svoji osamělost, krotí nutkání být v kontaktu. A podobně bordelář maká na udržování pořádku, chronický opozdilec maká na včasných příchodech, samotář maká na udržování přátelství. Dítě, které odmítá číst/psát/učit se, ve skutečnosti maká na čtení/psaní/učení – je to pro něj velké téma, stresor, zdroj vnitřního konfliktu (nechce to dělat, ale nechce si znepřátelit dospělé). Kdo se chová jako „studený čumák“, maká na vyjadřování vřelých citů; vztekloun maká na tom, aby nevybuchoval a byl v klidu. A dalo by se pokračovat donekonečna. V jaké disciplíně jste vy neviditelnými hrdiny?
Možná na tom není vůbec nic objevného…ale možná může k oboustrannému pochopení ve vztazích pomoci i to, když doceníme tuhle titěrnou vnitřní práci druhého i svoji. Zkusme se – když je ten advent 😉 – podívat na druhého ne ze svojí vlastní perspektivy (typu „nikdy se mi neozve“ „nedá mi chvíli klidu“ „dělá mi tu nepořádek“ „zlobí mě“), ale spíše podívat se na svět jeho očima. Co vidíte?