varování: v textu se objeví slovo „rouška“
Zveřejnění minulého článku mi přineslo doslova příšerně cennou zkušenost. Reakce na facebooku ve smyslu, že jsem manipulátor, vnucuju svůj názor (musela jsem chvíli uvažovat, jaký názor, protože si žádného názoru nejsem vědoma), dokonce že jsem levicová extremistka (to jsem tedy upřímně ani nepochopila…), že mi dotyčný nezávidí žít s tím, co mám v hlavě (tak to máte pravdu, je děsný být já) a další osobní útoky namísto otevřeného dialogu…na to jsem opravdu připravená nebyla. No a právě proto, že to byla zkušenost nová, byla inspirující.
Při čtení těch osobních útoků jsem nejprve cítila až instinktivní, automatické ohrožení typu „Pozor, medvěd!“, pocit, že kdybych se dostala do spárů téhle tlupy, tak mě rozsápají. Připadala jsem si jako v bitvě, kde proti přesile nemám šanci. Vnitřní poplach vyprchal právě díky uvědomnění si těch nepříjemných pocitů. Postupně se přes emoce světlo rozumu zase prodralo do vědomí a vyneslo na povrch i nějaké další souvislosti.
Absurdita celé situace, kdy jsem byla za militantní „rouškařku“, ačkoli dosud jsem byla spíše vnímána jako lehkomyslná vzpurná „antirouškařka“, mě přivedlo na myšlenku, zda nám teď krizové nastavení mysli nezastírá zrak, resp. rozum. Cítíme se ohroženi z mnoha důvodů a možná je v nás jakási ostražitost nebo akutní potřeba rychle odlišit, kdo je se mnou a kdo je proti mně. Důraz přitom kladu na „rychle“, správnost je druhořadá. Podle sebemenší indicie si řekneme „Ha, rouškař/antirouškař, nebezpečnej pomatenec!“ Dokonce nám může úplně uniknout, že proti nám žádný protivník nestojí, že jsme si ho udělali jen v hlavě.
Často se mluví o rozdělování společnosti. Většinou se tahle zlovolnost klade za vinu politikům, jako kdyby měli moc rozpojit nám v hlavě nějaké obvody, aby se z nás stali primitivové, kteří druhého odsoudí na první pohled. Teď to bude asi trochu nepříjemné: ne, to my sami to děláme. Nám samotným „se hodí“ oddělenost. Je v ní určité zvrácené bezpečí: vím, kam patřím. Mám svou tlupu a během vteřiny se rozhodnu, jestli jiný člověk je se mnou nebo proti mně.
Všímejme si toho! Myslím u sebe. U druhých to vidíme hned, každý jsme expert na to, co se děje v hlavě druhému a přitom neznáme sami sebe. Všimněte si těch drobných nuancí, kdy vám někdo nesedne a hned vás napadne nějaká generalizace, v jakém dalším ohledu je ten člověk blbec/nebezpečnej/divnej apod. Všimněte si těch momentů, kdy máte potřebu oddělit se od ostatních a namluvit si, že vy jste lepší/chytřejší atd. To je vše, jen si všimněme, kdy děláme soudy a cítíme se k nim oprávněni. Děláme to všichni. Není třeba se za to odsuzovat, to není moc užitečné. Velmi snadno by se dala vymyslet evoluční pohádka, kterak nám tahle dovednost mohla být v paleolitu k užitku, lépe přežívali ti, kteří ji měli v malíčku, a tudíž ji máme v genech. Možná je to naše biologická přirozenost, asi jako instinkt sežrat všechno sladké v dosahu. Ale stejně jako žravost, i předsudečnost můžeme měnit.
Jsem přesvědčená, že na světě jsme od toho, abychom byli každý jiný. Jakákoli jiná varianta světa by byla dost děsivá…už jen dva úplně stejní lidé…brrr. Mysleme si každý, co chceme, vždyť je to úplně ok. Setkání s jinakostí je jen příležitost rozšířit si obzory za hranice, kam bychom se sami nevydali. Situace se proměňuje, viru je víc nebo míň, je blíž nebo dál od nás a našich blízkých…a tím vším se i my proměňujeme. Tohle přece není doba, kdy se máme zaseknout na nedobytných pozicích a odtamtud hulákat, že náš pohled je jediný správný.
…jo a ta „rouška“ tam není, kecala jsem 🙂