Co mě naučil koronavirus

Mě nic. A vás?

Moje mysl si, potvora, furt myslí, že něco nového vymyslí. Nebo že dokonce přijde na to, jak je něco “správně” a pak bude mít konečně klid. V záplavě stále nových nařízení, a především neustálé změny společenských norem, se zběsile pokouší něco pochopit, nějak „se poučit“, posunout, nebo se aspoň – do prkýnka – něčeho chytit…a vysiluje mě. Posunout se, poučit se, stávat se lepší a lepší… Už to ani nemusí být lepší zítřky…lepší je lepší já…Já…JÁ…JÁ!

Na pandemii se moje mysl ráda dívá jako na zkušenost, a tu je dobré vytěžit. Je to přece jedinečná šance, co když už žádná pandemie nepřijde a já bych to propásla. Hlava mě bolela jak čert. Nebo že by to už byl koronáč a ne bolest hlavy z přetížení? Člověk nikdy neví…všichni jsme si vzájemně i sami sobě podezřelí, žádný symptom není zcela nevinný, a co víc, bídným, zavrženíhodným přenašečem může být i člověk naprosto bez symptomů…

Jak ráda bych uvěřila nějaké jednoduché pravdě o tom, co je správné…jenže čehokoli jsem se chytla, okamžitě se mi rozsypalo. Už jen ten rozpor, jestli tím, že chodím do práce, lidem pomáhám nebo ubližuju. Jsem přece nebezpečná! Je správné, morální, do práce chodit nebo nechodit? A ty roušky…roušky…roušky… To byl boj, řeknu vám…v životě by mě nenapadlo, že omezení svobody může být takhle na tělo. Že nebudu moct volně dýchat…ještě furt to rozdýchávám a hledám „správné“ cesty. Tolik rozporuplných pocitů, protichůdných informací…neustálá konfrontace s tím, že nařízení padlá na hlavu se houfně dodržují a nařízení rozumná si uděláme tak nějak po svém, vyhneme se jim…aspoň dokud se jim vyhýbají ostatní.

Počkat…tady cítím, že se dostávám něčemu na kloub: Ostatní.

Jakou moc nad naším chováním a prožíváním má tenhle superhrdina „Ostatní“. „Ostatní“ dělá vždycky něco blbějc než já…a nebo mnohem líp než já. Ostatní je pode mnou nebo nade mnou, buďto se nad něj povyšuju nebo se před ním ponižuju. Chci se mu zalíbit, chci, aby mě měl rád, aby si obdivně řekl „ona to dělá správně“ a vzal mě k sobě, přijal mě. Chci taky být tak trochu Ostatní…ale ne moc, to už bych to přece nebyla JÁ!

No a tak jsem se díky koronáči dozvěděla především to, jak velkou moc má nade mnou můj Ostatní. Píšu Můj Ostatní, protože je můj. Bydlí totiž v mojí mysli. Váš Ostatní může být úplně jinej týpek než Můj Ostatní. Můj Ostatní je v tuhle dobu naprosto nevypočitatelnej a to je ten hlavní zdroj vysílení. Je nemožné se mu zavděčit a současně zůstat sama sebou. Ostatní se v jednu chvíli nařízením vysmívá, další den na ně přísahá a hrdinně je dodržuje. Ráno se probudím, Můj Ostatní mě rozespalou přitáhne k internetu skouknout počty nakažených, mrtvých a uzdravených a dozvědět se, co nového dnes nesmím nebo naopak smím. Jakým chováním se dnes mohu Mému Ostatnímu zalíbit a za co mě naopak bude spoza roušky probodávat podezřívavým pohledem.

Zkrátka, nedozvěděla jsem se fakt nic novýho. Už dávno před koronáčem jsem věděla, jak moc mi záleží na tom, aby mě druzí lidé (Můj Ostatní) přijímali. Asi přichází čas nechat Ostatního, aby si taky odpočinul – možná by mu prospěla karanténa – a řídit se zkrátka svědomím, vlastním pocitem, srdcem…míru ezoteričnosti výrazu si přizpůsobte svému vlastnímu ladění. Vždyť víte, co tím myslím. Každý to máme 🙂